Podmínky na turistiku v Tatrách se zdají stále příznivé. Navíc inverzní počasí přímo vybízí utéct za sluncem na hory. Tentokrát se mi daří domluvit si parťáky a tak se dá uvažovat i o něčem obtížnějším. Plán je výstup do Tetmajerovho sedla. Z něj už se uvidí co dál. Hlavně dle aktuálních podmínek a času. Naším úhlavním nepřítelem je určitě brzká tma. Na hoře máme tři možnosti další ho postupu. Po hřebenu na Zadný Gerlach (2630m) Sestoupit přes Gerlachovskú próbu - Gipsyho (Tatarkova) ferata dolů do Velické doliny. Nebo nejtěžší a nejlákavější varianta. Vydat se odtud na nejvyšší horu Slovenka Gerlachovský štít (2655m) Přitom ochutnat závěr jedné z nejkrásnějších tras v Tatrách Martinky.(pokračování)
 | |
| Tetmajerovho sedlo a Zadný Gerlach |
 |
| Vrcholový kříž |
FOTOGALERIE
Po 5:00 parkujeme na odpočívadle před Vyšnými Hágy. Zde se napojíme na žlutou turistickou značku, která vede až k Batizovskému plesu. Mám po zkušenostech z minulého týdne obavy, aby chodník nebyl moc zledovatělý. Obavy se nevyplní a sníh poprvé uvidíme až v Batizovské dolině. Díky těmto ideálním podmínkám si za necelé dvě hodiny užíváme první přestávky u Batizovského plesa.
Batizovské pleso obcházíme z leva po občasných náznacích chodníku. Po chvíli trápení se v poli tvořených velkými balvanami nalézáme chodník. Ten nás provede Batizovskou dolinou. Zanedlouho začíná stoupat vzhůru na práh Kostolíku. Dle vzpomínek z jarního výstupu radím, že se máme držet pod stěnami Kotola a tento práh tudy obejít. Jak zjistíme později při zpáteční cestě, da se jim přímo projít. Po zdolání práhu míjíme nástup do Batizovského žlabu. Což je sestupová (případně nejednoduší?) cesta na Gerlach. Jsou zde ve sněhu desítky stop z předchozích dnů. My jsme dnes pravděpodobně první, i když za námi už se blíží další skupinka. Pokračujeme dále hledajíc další žlab spadající z Tetmajerovho sedla.
Ten se nachází na dalším jakoby prahu. Jeho nástup je hodně nevýrazný, protože jeho ústí blokuje několika metrová skoro kolmá skála. Zde nám k ujištění správnosti cesty hodně pomůže GPS. Začátek je poměrně strmý na tvrdém firnu a tak nasazuji mačky a vytahuji cepín. Přelezení kolmé skály díky její členitosti není tak obtížné jak se zdálo. Nahoře spatřujeme plytký žlab táhnoucí se severo-východním směrem. Je tvořen občasnými skalními předěly. Ty jsou ale díky členitosti lehce zdolatelné. V průvodci se píše o množství volných skal. Ty jsou při našem výstupu asi pod sněhem. Pár kamenu shazujeme, ale jinak stoupáme po kompaktní skále. Žlab mi přijde o něco mírnější na rozdíl od toho Batizovského. Je i poměrně krátký a tak po půl hodině vylézáme do Tetmajerovho sedla.
Zde nás přivítá pěkně studený vítr foukající ze strany Velické doliny. Vzhledem k našemu skvělému času je další postup jasný. Zadný Gerlach z Tetmajerovho sedla stejně vypadá až příliš jednoduše. Zato cesta na Gerlach vypadá hodně nedostupně a budí v nás obavy. Vymýšlíme trasy kudy se vyškrábat nahoru. Michal se Pavlem se rozhoduji pokračovat horolezecky. Navázat se a osazovat jištění. Já a s „Slovenským kamzíkem“ Pepou to zkoušíme bez jištění. Po chvíli rozkoukávání se, přestáváme hledat kudy to obejít a vrháme se přímo po hřebenu vzhůru. Což jak se ukazuje dle osahaných a poškrábaných skal od maček je ta správná cesta. Skála je pěkně čistá, a tak mačky se nesou v batohu. Jsme opravdu několikrát překvapení, jak ta nejlehčí cesta může vést přímo hřebenem, ač se zdá na první pohled tak exponovaný.
Po nějaké tří čtvrtě hodiny spojené s neustálým focením překrásných panoramat, užíváním si krásného lezení, vystupujeme na vrcholový hřeben. Před námi se objevuje v dálce vrcholový kříž. K němu zbývá překonat poměrně exponovaný hřeben. Ten je opět snazší, než se zdál na první pohled. Stačí nemít závratě, protože jde o chůzi na hodně špičatém hřebínku. Raději tedy nechceme riskovat a navazujeme se na na lano. Postupným jištěním tento hřeben lehce zdoláme. Mezitím nás dobíhá Michal se Pavlem, kteří neodolali a zalezli si nějaké plotny při nástupu na vrcholový hřeben.
Vrcholek Gerlachu máme jen pro sebe. Což mě víc než překvapuje. Sice jsme viděli dvě skupinky, co už jsou nyní na sestupu i tak je tu na víkendové krásné počasí nezvykle pusto. Hodnou chvíli si užíváme vrcholu. Ty výhledy a ještě za takového počasí. To se opět jen tak nepodaří.
Sestupujeme klasicky Batizovským žlabem. Začátek je veden po řetězech. Dál už si ale musíme poradit bez nich. Místy jde určitě o 60° žlab. Ten je ale opět hodně členitý v pevné skále a tak naskýtá dost možnosti na jeho lehké zdolání. Poté co se žlab spojí se žlabem vedoucím do Batizovské priehyby vyplňuje jej sníh. Ten je už z odpoledního slunce pěkně rozměklý. Přesto dost pevný na to abychom pohodlně scházeli ve vychozených stopách. Místy volíme raději sestup po pevné skále, co se objevuje v pravé části. Sestup se neustále stáčí vlevo, abych později minuly zlom. Ten se překonává přes Batizovskou próbu. Ta je zajištěna kramlemy. Je zde také spousta borháku pro následné slaňování. Jde o poměrně prudké pasáže. Díky ideálním podmínkám spíš jen tak pro jistotu slaňujeme až úplný závěr tohoto obtížnějšího úseku.
Následuje kousek sestupu sněhem a poslední práh. Zde je natažen řetěz vedoucí kolmo dolů. Dle mě asi nejhorší úsek vyžadující dost sil v rukou. Těch už v závěru túry zrovna moc není. Slaňování na řetězu není noc moc. Sestup nám zabral nějaké dvě hodiny. Dole se napojíme na trasu co už jsme šli ráno. Se sluncem nad obzorem míjíme Batizovské pleso a po žluté míříme k autu. Máme perfektní načasování a tak ani čelovky už nebudou potřeba.
Turistická MAPA oblasti
Popis trasy z sprievodca
Obrázek s body zobrazený v mapě
DATA - grafy z výstupu
GPX soubor /Chybí začátek sestupu Batizovkou/
Žádné komentáře:
Okomentovat