2011.05.27 Vysoké Tatry - Jahňací štít

Po předchozích 2 túrách toho už mám dost. Vše bolí a Já uvažuji o návratu domu. Ležím v autě a hledám si nějakou lehkou vycházku. Nakonec stačí pohled ven a všechny myšlenky na dnešní návrat jsou pryč. Venku je opět krásné letní počasí. Uklidňuji se, že Jahňací štít (2230m) přeci bude pohodička. Proti předchozím výstupům má o 300 výškových metrů méně a ještě k tomu na něj vede značený chodník. Není se čeho bát a tak z batohu vyhazuji všechny věci a zůstává jen bunda a pití. Půjdu na lehko a po obědě jsem zpět.(pokračování)

Jehňaci štít z Kolového sedla

sestu dolů

FOTOGALERIE

Začátek túry je totožný s předchozíma. Dá se říct, že už znám každý kámen a tak cesta poměrně rychle uteče. Chatu Při Zelenom plesu už obléhají první turisté. Osamocen mířím po žluté strmě vzhůru. Chodník se pěkně z ostra zařezává do skály, až mě to překvapuje, že to kvůli turistům více netraverzuje.

Slyším hlasy. Koukám a nikdo nikde. Až později spatřuji dva horolezce lezoucí na Kozí štít. Jinak nikdo nikde. U Červeného plesa překvapuji dva kamzíky. Zde po chvíli odpočinku poprvé vstupuji na sněhové pole. Mačkám je v autě dobře :-( Naštěstí nejde o tvrdý firn, ale sedlý sníh a tak se ani moc nebořím.  Následuji výstup do dalšího patra Červené doliny. Na jeho vrcholku mě čeká lehké zděšení. Je úplně celá vysněžená a mě čeká pěkně dlouhý pochod po jejím úbočí.

Zrak upírám k hradbě skal a přemýšlím, kudy se vystupuje na hřeben. Z dálky mi jako pravděpodobný výstup přijde strmým žlabem. Tam budu bez maček a cepínu bez šance a pomalu se loučím s výstupem na hřeben. Dojdu tedy alespoň, kam to půjde.

Na úbočí skal lezu místy i po čtyřech v tvrdém sněhu a přemýšlím, že dolů to bude ještě horší. V tom uvidím chodník vstupující na skály. Hurá skála je bez sněhu a kameny pěkně ohřívají moje zmrzlé ruce. Následuje řetězová ferrata po které se už bez problému dostávám do Kolového sedla. Hřeben je také bez sněhu, jen z něj občas padají dolů zasněžené žlaby. Ze sedla je to na vrchol ještě poměrně kus, ale jde se pěkně v členitém terénu. Přelézají se jednotlivé žlaby a roklinky držíc se na straně Kolové doliny. Vzhůru se stoupá až od hřebene Jahnence. Na vrchol mě dovádí klikaticí se chodník.

Na něm potkávám horského vůdce (link). Překvapivě hodně přátelského. Ne takového, o kterých jsem četl. Jen vyhrožují turistům pokutami a hodně neradi vidí, když to někdo zvládne i bez nich. Dokonce mi nabízí společný sestup dolu. Bohužel mají namířeno dolů mojí výstupovou trasou. Já chci pokračovat do Kopského sedla. Odkud právě oni přišli. Sestupovat přímo po hřebenu mi bez znalosti trasy a jištění nedoporučuje a ukáže mi trasu vedoucí pod hřebenem.

Zdá se, že to nebude problém. Není zde sníh a trasa je značena spousty mužíky. Sestupuje se okolo výběžku Janencu dolů. Až jsem překvapen, jaký kus dolů musím. Bohužel dole ztrácím značení a vidím jen v dálce něco jako chodník. Je to ale k němu přes několik vysněžených žlabu. V horní časti je skála mnohem více členita a nacházejí se zde i sněhová pole. Bez maček a cepínu nic příjemného. Pokračují tedy v mírném sestupu hledajíc nejschůdnější cestu. Mokrá tráva pěkně klouže a tak raději někdy dolu pokračuji po zadku. Podaří se mi shodit dolu i jeden obrovský balvan, o kterém jsem si myslel, že drží a vylezu po něm.

Největším adrenalinem jsou přechody několika zasněžených žlabu. Jde vidět voda hučící pod sněhem tedy spíše ledem, který je vyplňuje. Bez vybavení je to oříšek. Často sestupuji k místům, kde už vystupují kameny omývané ledovou vodou. Po nich se dostávám na druhou stranu. Konečně jsem na konci a vylézám hodný kus nahoru, kde opravdu vede chodník. Radujíc se, že jsem to zvládnul.

Naivně. Mám totiž za sebou teprve přechod Jahňacího kotle a pěkný kus mě ještě čeká. Zde naštěstí už sleduji mužiky a za jejich pomoci pokračuji už po poměrně schůdné trase dál. Připomíná mí to včerejší Kežmarovský štít. Konečně mě to lezení po skalách začíná bavit. Lehké obavy budí jen sbírající se mraky a ta vzdálenost do Kopského sedla, které vidím v dáli.  Kromě jednoho velkého sněhové převisu co přelézám a doufajíc, že se neutrhne je zbytek cesty už bez starosti

Od jehňaciho hrbu už si pěkně vyšlapuji po trávě směřujíc k sedlu. Trochu mě zbrzdí pás kosodřeviny, ale ten se mi podaří obejít. Dál už to znám z túry na Belianskou kopu. Sestup dolu k Bielemu plesu a od něj po modré až k autu. Dokonce mi zbydou síly na to abych přidal do hooodně do kroku. Nemám totiž už nic k jídlu a chci si koupit něco na večeři. Sestup z Kopského sedla až po zastávku Biela voda mi tak trvá místo turistických 2:25 jen něco přes hodinu a půl :-)