2011.05.26 Vysoké Tatry - Kežmarský štít

Ráno se přemáhám, jestli dnes vyrazit na „nejtěžší“ akci výletu anebo si zajít raději odpočinout na již jednou odložený Jahňaci štít. Doufajíc v průchodné zkratky jsem i pro výstup na Kežmarovský štít zvolil start z Biele vody. Tak mám dostatek času se rozhodnout až po cestě. Opakuje se situace s parkováním gratis. Míjím škaredě dívajíc se výběrčího parkovného a mířím vzhůru okolo Kežmarské Biele vody.(pokračování)

Tolikrát zmiňovaný Jehňaci štít z Kežmarského štítu

Svišt ze Skalnaté doliny :-)

FOTOGALERIE

Počasí je doslovně letní. Jsem rád, že jsem na poslední chvíli vzal 3/4. Jen doufám, že nebude moc sněhu. Návleky jsem zapomněl v autě a brodit se holýma nohama ve sněhu mě moc neláká. Nechci riskovat, že moji vrcholovou túru překazí počasí a rozhoduji se ji tedy uskutečnit už dnes.

Mezitím míjím první zkratku a tak budu moct odbočit až na Kovalčíkově polaně. Další rozcestník Na Polaně je vzdálen jen 15 minut, ale to stoupání mi dá i tak docela zabrat. Následuje už mírnější vrstevnice, která mě zavede až pod Malou Svišťovku.

Zde marně hledám zkratku co mě má zavést přímo do Huncovské doliny. Jestli tu nějaká je, tak je neprostupně zarostlá klečí. Než tu, tak raději pokračuji dále a upírám zrak k další potenciální zkratce. Tou je „balvanité“ pole táhnoucí se okolo Huncovského potoka. Vystup tedy spíš lezení po kamenech s tím sklonem co to má a vyhýbáním se kleči docela eliminuje časovou úsporu. Přesto alespoň jsem se vyhnul davům, co už tam tudy jdou na Velkou Svišťovku. Uzávěra neuzávěra :-)

Po chvíli opouštím červenou značku a mířím do Huncovské doliny. Opět mě čeká překonávaní „balavanitého“ pole. Na dně Huncovské doliny ještě váhám kterou výstupovou trasu zvolit. Nakonec si tu těžší vedoucí pravou stranu přes hřeben Malého Kežmarovského štítu nechávám na příště. Přeci jen vidím, že je tam i dost sněhu tak nechci riskovat.

Stoupám z leva míříc do Huncovského sedla. Zde si nejsem jistý, zda se držet v tom úplně levém žlabu nebo jít dolinou a později zahnout? Z nákresu to není moc patrné. Raději se tedy držím na skalním nosu, který vystupuje také vzhůru s tím, že z něj případně sestoupím.

V Huncovském sedle zjišťuji, že všechny varianty jsou průchozí a dovedou mě sem. Já se alespoň vyhnul chůzi ve sněhu. Trochu mě vyděsí členitost hřebenovky, po které mám vystupovat. Znatelný chodníček mizí po már metrech ve skalách a já vůbec netuším, kudy mám pokračovat. Naštěstí jde o příjemně lezetelnou skálu se spousty výčnělku. Po té je radost lézt a i sklon do Huncovské doliny není nijak extrémní tak není zas až tak se čeho bát. První úsek od sedla tvoří hodně markantní věže, které podlézám ze strany Huncovské doliny. Zde překonávám několik žlabu, abych zanedlouho vystoupal zpět na hřeben.

Odtud se dá pokračovat již stále po hřebenu. Jde o hodně členitý hřeben tak to není žádná nuda. V Kežmarovské priehybě spatřuji vrchol v plné kráse. Ta jeho stěna padajíc do Skalnaté doliny je impozantní. Odtud se sklon i přiostřuje a objevuje se znatelný chodníček, který traverzuje směrem k Malému Kežmarskému štítu a od něj už přímo na vrchol. Vlastní vrchol je nejspíš ta předsunutá část vybíhající k Lomnickému štítu. Zde se nalézá i vrcholová kniha.

Sestup už si užívám a lezu, kde se dá. Občas to chce chvíli přemýšlet, kde se chytit, kde se zapřít…. Žádné řetězy a podobné věci se zde nenacházejí. Chvíli váhám nad sestupem přímo Kežmarskou priehybou. Je plná sněhu a se zdá být „v pohodě“ Naštěstí mám ve foťáku fotku ze Skalnaté doliny a druhá část by už taková legrace být nemusela a z 30(15m) lanem co mám,  bych toho moc neslanil.

Přesto lákání Skalnaté doliny neodolám a se z Huncovského sedla do ni sestupuji. V horní časti je zřetelný traverz chodník. Jen sklon je dost ostrý a ve spojení z nestabilní sutí i dost nepříjemný. Raději uhýbám do leva. Zde je žlab plný sněhu a na mačkách raději sestupuji v něm. Žlab se začíná větvit. Štěstí mi přeje a já si vybírám správnou trasu sestupu (držíc se co nejvíc vlevo u Huncovského štítu) Místa mi jsou žlaby pěkně prudké a lezu je raději pozpátku. Ještě že je tvoří tvrdý firn a tak pomocí maček a cepínu je to hračka. Trochu mě jen děsí hučící voda pod ním. Co se zdálo ze sedla jako kousíček dolu do Skalnaté doliny pěkně kus. Sestup není rozhodně tak jednoduchý jak se zdál.

Ve Skalnaté dolině se zdržím focením svišťů, kterých je zde spousty. Nápad jít přímo ke Skalnatému plesu není zrovna nejlepší. Naštěstí štěstí přeje a kleči se skoro vyhnu i tak příště raději na okolo po chodníku co vede po jeho pravém úbočí. Ze skalnatého plesa mě čeká už jen nudný sešup po sjezdovkách. Poté ještě nějaký ten kilák k autu.