2011.05.11 Vysoké Tatry - Lomnický štít

Probouzím se do krásného jarního dne. Obloha úplně vymetená slibujíc nádherné počasí. Už ze svého nocoviště ve Starém Smokovci vidím můj dnešní cíl Lomnický štít (2632 m). Pro výstup jsem si vybral trasu Téryho kuloárem. Podle průvodce by mělo jít o obtížnosti B-C. Doufám, že už tam nebude moc sněhu. Na delší lano jsem totiž ještě nenašetřil a budu si muset stačit s 30m. (pokračování)

Známá visutá vyhlídka

Sestup dolů

FOTOGALERIE

Cesta rychle utíká a za chvílí míjím Hrebienok. Bez zdržovaní pokračuji po červené až na Zamkovského chatu. Tady také ještě všichni spí a nikde ani živáčka. Dále pokračuji po zelené značce, která vede na Téryho chatu. Někde v polovině, ale s ní musím uhnout a dát se na výstup nahoru. Zapínám GPS a vyrážím hledat odbočku.

Stoupaní Malou Studenou dolinou je opravdu krásné. Poměrně úzká dolina zprava uzavřená stěnami Lomnického hřebene a zleva Prostředným hrebenom. Z něhož vyčnívá ostrý vrcholek Prostredný hrot.

Již vidím Téryho chatu na vrcholku skalního předělu a k ní vedoucí závěrečné stoupání. Já zde turistický chodník opouštím a dávám se do leva po velkých balvanech vzhůru. Zanedlouho docházím do skal, kde podle průvodce mám dále stoupat prvním žlabem. V žlabu je poměrně dost sněhu a ten tvoří pěkně tvrdý firn. Mačky jdou zde nezbytnosti. Žlab má slušný sklon a tak pomalu stoupám výš a výš.

Znepokojen jsem jen šipkou na GPS. Ta mi už od nástupu žlabu ukazuje, že se čím dál více odkláním od trasy. Přisuzuji to chybě v určení pozice, protože se nacházím zavřeném v úzkém žlabu. Jen s každým metrem se od trasy vzdaluji. Něco je špatně…

Konečně si přiznává, že jdu špatně. Směřuji totiž žlabem přímo na Lomnický hrb. O sestup prudkým žlabem po tvrdém firnu moc nestojím. Dosavadní výstup stál už i dost sil. Pokračuji dál a doufám, že se někde nezasekám do skal.

Žlab se začíná rozdvojovat na dvě části. Po chvíli váhání volím tu lomící se k Lomnickému sedlu. Po překonaní ještě několika skalních pasáží se žlab otvírá a objevuje se i tráva. Žádné skály přede mnou. Vím, že jsem v suchu a na hřeben se nějak dostanu. Do Lomnického sedla docházím už docela unaven. Konečně si odtud vychutnávám překrásné výhledy, které mi posledně kazila mlha.

Po krátkém odpočinku se vydávám vzhůru na vrchol. Připadlo zde zase něco sněhu a tak nezřetelné stopy a i vlastně ty mé z minula jsou dávno přikryté sněhem. Protože je dobrá viditelnost vymýšlím zkratky abych se nemusel držet úplně na hřebenu. Tyto se vždy nevyplatí a pak se jen obtížně škrábu metrem mokrého nestabilního sněhu nahoru.

Docházím ke zlomu skal, odkud už výstup nabírá pořádné stoupaní. Stojím nejistě u prudkého žlabu a přemýšlím, jestli je to ten kudy vede cesta vzhůru. Vím že se nějakým podobným mám dostat na plošinku odkud je výstup vzhůru zajištěn řetězy.

Oproti minule mi ten žlab přijde nějak nějak prudší. Hlavně je zasypán spoustu mokrého nestabilního sněhu, který se trhá a v malých lahvinkách lítá dolů. Snažím se traverzovat z leva kde sklon není tak prudký, ale namrzlá skála není také to pravé. Přechod skalního bloku, který tvoři skoro kolmou stěnu a není se kde jistit by byl stejně až moc riskantní. Vracím se raději do vysněženého žlabu.

Po jeho překonání jsi nejsem stále jistý, jestli jsem správně. Stojím na plošince a pořád mnou cloumá nejistota, že jsem, vylez někam špatně. Mé obavy rozptýlí, až kolmý vystup zajištěný řetězem. Po jeho zdolání následuju opět přechod dalšího prudkého žlabu. Zde jsem měl strach i posledně. Dnes to bude na nestabilním sněhu 2x obtížnější. Přemýšlím jak na to vyzrát. Marně se pokouším vykopat ze sněhu nějaké řetězy. Pod nánosem sněhu je tvrdý firn a led.

Vystupuji nahoru až na začátek žlabu. Zde nacházím skalní výčnělek. K němu bych se mohl zajistit. Problém je že všude dále je jen už kolmá stěna a je třeba myslet i na cestu zpět. Přivazuji se ke skalnímu výčnělku a  rozhoduji se prošlapat si v nestabilním sněhu chodník po kterém bych se i bez jištění vrátil.

Visíc na laně dupu chodník a po centimetrech postupuji vpřed. Uvolním i několik menších lavinek které si to sviští dolů. Po patnácti minutách snahy to mám za sebou a jsem na druhé straně. Zde již ze skal vystupuji řetězy. Z jejich pomoci je další přechod pohoda.

Docházím na počátek závěrečného stoupání přes Emericyho nářek. Ten je taky zasypán sněhem. Kopu si do něj výstupy a občas se nějaká proboří anebo utrhne. Ze skal okolo na mě teče voda a dochází mi síly. Vím, že tento nestabilní žlab musím co nejrychleji zdolat. Držím se po levé straně u skal, které poskytuji alespoň nějakou psychickou oporu :-) V závěrečné třetině už z ledo/sněhu vystupují řetězy. Po nich po několika desítkách minut vylézám na vrchol.

Na vrcholku nikdo není !! V tomto počasí ? No vlastně vždyť celou dobu neprojela ani jedna kabinka. Nejspíš mají nějakou odstávku. Tak mám celý vrcholek jen pro sebe. Výhledy jsou impozantní. Zdržím se hodnou chvíli. Vím, ale že to nejtěžší mám teprve před sebou a tím je sestup.

První část díky občasným řetězům není problém slanit ani na mé krátké 30 (defakto 15m) Na laně překonávám první tři délky a dále už je to jen na mačkách a cepínu. Sestupuji po zpátku a překvapivě váha přenášená i na ruce způsobuje, že se tolik nebořím a netrhám sníh. Sestup je poměrně jednoduchý. Za chvílí už přebíhám po mém připraveném vyšlapaném chodníčku nad žlabem. Teď už je přede mnou jediný komplikovaný úsek.

Tím je prudký žlab pod plošinou. Naštěstí stejně jako při sestupu v Emericyho nářku se osvědčuje technika sestupu po zpátky a přenášení váhy na ruce. Po te už sestup není tak prudký a je to jen technická chůze po skalách. Čím více se blížím k Lomnickému sedlu tím více se pohrávám s myšlenkou zkusit seběhnout dolu na Skalnaté pleso přímo žlabem, co vidím před sebou. Než se trmácet na okolo po sjezdovce. Po chvíli váhání se mi zdá sklon přijatelný a jdu do toho. Ve žlabu je to jako v peřince. Mokrá vrstva sněhu se sice občas trhá, ale zanedlouho vstupuji do stínu, kde je již více kompaktní.

Lehké obavy mám jen z toho, jestli žlab vede až opravdu dolu a nekončí nějakým převisem dolu. Ty se naštěstí nevyplňují a už vidím dno Skalnaté doliny. V ní vidím i nějakého turistu co mě se zaujetím sleduje. Po 10 minutách sešupu jsem dole. Jsem to spíše seběhl než sešel. Z turisty se vyklube stráž TANAPu a chce vidět horolezecký průkaz. Spokojen s kartičkou Alpinverain mi říká, že zde pozoruje vyhrabující se sviště. Kromě mě, jeho a obsluhy lanovky zde nikdo není a tak je klid na pozorování. Viděl mě už ráno na hřebenu, jak stoupám vzhůru od Lomnického sedla. Vím, že nejde určitě o horolezeckou obtížnost 3, která je k výstupu povolena. Říkám, že jsem chtěl lézt nahoru Téryho kuloárem a že jsem, ale zabloudil. Dozvídám se, že jsem do Lomnického sedla vystoupal Filmarským žlabem. Když mu říkám, že jdu až do Starého Smokovce. Doporučuje mi přespat na Zamkovského chatě. S díky, že to určitě zvládnu až do Smokovce, vyrážím už po červené turistické značce dolu. Tady potkávám i první turisty.