 | ||||||||
| Hlinská veža |
 | |
| Pohled do Zlomiskovy doliny |
FOTOGALERIE
Hned nástupem do lesa uvidím čerstvé stopy. Co to ještě nějací blázni v tomhle počasí? Ač stále mlha volím o 10min kratší letní cestu. Leží na ní padnuté dvě laviny jinak je tam také vychozená dálnice. Zákaz nezákaz. Z ničeho nic se obloha prosvětlí a během několika minut jsou všechny mraky pryč. Vidím všude jen modro!!! Takové počasí jsem si snad ani nezasloužil. Libuji si a sundávám ze sebe podstatnou část oblečení.
Za rozcestníkem Popradského plesa předcházím první skupinu turistu. Cesta ubíhá a zdá se, že to bude idylka a do oběda jsem zpět. Koukám, jak vítr na Satanovi víří sníh. Tak tam bych nechtěl být říkám si.
První zádrhel přichází za rozcestníkem Nad Žabím potokem. Dnes jsem nechal sněžnice doma. Přeci jen v Tatrách toho sněhu není zrovna moc a už před 14 dny tudy šlo lidí. Žádné velké sněžení neproběhlo tak nebudou potřeba. Omyl, chodník je komplet zaváty čerstvým prašanem, kterého je místy i nad kolena. No co mi zbývá musím se s tím nějak porvat.
Vlastně jen díky množství sněhu se odkláním na správný směr výstupu k Hincovu plesu. To už mám za zády početnou skupinu Poláku, ale jak později zjišťuji, nerozumím jim ani slovo a netuším co je to za jazyk… Nějaká Maďarština nebo tak něco???
Brodění sněhem mě vůbec nebaví a tak kašlu na traverz a jdu přímo na skálu. Ze začátku to vypadá jako fajn volba (málo sněhu) než stoupaní dostane docela brutální sklon. Nasazuji mačky a vytahuji cepín. Pomocí něj se vyškrábu nahoru, kde mě čeká pěkná odměna. Vichřice ženoucí oblaka sněhu, které bičují můj obličej. Pěkně to štípe a jediné řešení je vždy počkat až nápor na chvíli ustane a pak jít vpřed. V množství navátého sněhu se neustále bořím. Silný vítr mě bičuje a začíná mi být zima. Jen kde se v těchto podmínkách obléct? Zdolávám poslední metry stoupání k Hincovu plesu a schovám se za kameny. Zde je relativně zavětří. Oblékám skoro všechno oblečení a na hlavu beru kuklu, že na tu „písečnou“ bouři vyzraji. Omyl i přes ty výřezy na ústa a oči to pěkně bolí.
Pokořím rozcestník a směřuji k výstupové cestě. Zde ač jsem v dolině krytou hradbou vrcholů je intenzita vítr ještě vyšší. V poryvech se nedá udržet ani na nohou. Proto po chvíli marného vzdoru a očekávání jestli se to neuklidní se společně jako skupina „Maďaru“ otáčím a dávám se na ústup.
Dole v Mengusově dolině panuje mnohem lepší počasí a i zde dokonce svítí slunce. Kopce nejsou zahaleny mlhou a i vítr zde skoro nefouká. Cestou dolů mě jako magnet přitahuje traverzová cesta co se vine do sedla Pod Ostrvou. Tudíž jsem hned rozhodnut pro dnešní alternativní plán.
Na Popradském plesu to žije. Potkávám zde spousty svátečních turistu, co jsou zde na odpolední procházce. Není času nazbyt a tak hned vyrážím vzhůru. Hle čerstvé stopy. To mám, ale kliku někdo mi prošlápl chodník. Serpentýny se pěkně klikatí a jsem čím dál výš. Podle tur rozcestníky je to hodinka nahoru. Pohodička už se vidím nahoře. Chodník se zužuje. Na mnohých místech je zavalen sněhem. Sklon se také přiostřuje… Ještě že mi to tedy někdo prošlápl. Nedbám pozornosti a slepě následuji stopy. Ač mi přijde neobvykle, že nějak strmě stoupám vzhůru a náznaky chodníku nikde pokračuji dál. Nad sebou vidím skály… No co asi ten traverz vede někde pod nimi. Že nebudu na chodníku beru jen za to, že si to dotyční při výstupu zkrátili
Když tu uvidím na skále dva horolezce. Je mi hned jasné čí to byli stopy. Aaaaa nechuť se vracet vítězí a lezu až na úpatí skal Tupé. Zde zjišťuji, že cesta doprava, kudy vede výstup do sedla je uzavřen skalami a kromě cesty zpět by se dalo lézt průrvami jen vzhůru. U svačiny si pohrávám s myšlenkou to vylézt. Naštěstí únava a zážitek z posledního blbnutí mě přesvědčujíce se zbaběle vrátit.
Jsem rozhodnut to dnes zabalit a jen ze zvědavosti hledám, kde jsem sešel z cesty. Nacházím správný žlab, kterým se jde nahoru. Jen je celý pěkně pokrytý sněhem. Chodník je schovám pod jeho nánosem. Sníh je měkký a bořím se v něm. Mé rozhodnutí o návrat zpět mění skupina těch "Maďaru". Kteří se pokoušejí nejspíš o stejný výstup.
Než se bořit v traverzu lezu na mačkách a s cepínem přímo vzhůru. Je to příšerná fyzická makačka a boj o každý metr. Mám toho plné zuby, ale přesto chci vidět, jestli ten horizont je už sedlo a tak bojuji. Konečně se mi rozprostře pohled za domněle sedlo. To se nachází ještě o pěkný kus výš. Slunce také už skoro nesvítí. Zbaběle se tedy otáčím a společně s horolezci co tudy sestupuji z Tupé pokračuji dolů.
U popradského plesa koukám, že skupina Maďaru ještě není v sedle, ale zbývá jim ještě pěkný kousek cesty. Moc jim to tedy nezávidím a vyrážím k autu na Štrbské pleso. Zde mě opět vítá hustá mlha a zima. To už mi nevadí, protože za chvíli už sedím v teple auta.
Žádné komentáře:
Okomentovat