 |
| Vodopád Skok |
 |
| Pohled z Bystré lávky - Ostrá, Krátká, Kriváň |
Na Štrbském plesu mě vítá sice slunečné, ale pěkně mrazivé ráno. Rychle posnídat a už uháním po žluté značce k vodopádu Skok. Tento je přístupný celoročně a podle toho vypadá chodník. Sněžnice se mohou dále spokojeně nést na batohu. Vyválcovány metr široký chodník dává tušit, že tu o víkendu bylo rušno.
Je úplné bezvětří, modro a pražící slunce ze mě za chvílí sundává část oblečení. Teď už batoh váží snad 20kg ne-li víc :-( Vodopád Skok je popravdě zklamání sem čekal větší divočinu. Něco jako třeba Roháčský vodopád.
Dále už je chodník mnohém méně prošlápnutý. Spíš je projetý skialpinistama. Přesto je sněhu v Tatrách docela poskromnu a je dost vymrzlý a tak stále bez problému schůdný. Stále stoupám výš a výš Mlynickou dolinou a kromě překonávání jednotlivých plošin s plesama jde o dost pohodovou procházku. Sice nasazuji sněžnice, ale spíš jen abych je nenes zbytečně. Zkouším s nimi prudké stoupání. Není to nejhorší, ale opačně dolu bych to na nic asi neriskoval :-)
První obtížný usek (fyzicky) přichází až při stoupání nad Capie plesem. Blbnu v tomto svahu na sněžnicích a skoro se s nimi vydrápu až nahoru :-) Přesto tak 100 m pod Bystrou lávkou nasazuji pro jistotu mačky. Míjím řetězy, které jsou pod sněhem. Přes zimu, ale naprosto zbytečné. Konečně „na vrcholu“ Otvírá se krásný výhled na Kriváň a v dáli jdou vidět Západní Tatry.
Sestup dolů k Wahlenbergovu plesu (až je také jištěn řetězy) ve sněhové peřině nečiní žádný problém. Koukám, že skialpinisti měli úplně stejnou trasu jako dnes Já. Část jich ale jela z Furkotského štítu. Hm ten si nechám na příště, i když je to co bych kamenem dohodil.
Cesta ubíhá až moc rychle. S takovou budu doma už na večeři… Rozhoduji se, že to zpět vezmu přes chatu Pod Soliskem. Měli by tam vést modrá značka… ale jak ji ve sněhu najít. Držím se na hraně Solisek a čím dál více se vzdaluji stopám skialpinistu, kteří Furkotskou dolinou stoupali vzhůru.
Když tu narážím na stopy!!! Tentokrát ne kamzičí, ale lidské. S části zafoukané, ale přesto znatelné. Hm zdá se, že tohle nebude cesta na Chatu pod Soliskem. Že by šel/šli nějakým výstupem přímo na Predné Solisko ? Rozhoduje se stopy následovat.
Sklon je čím dál brutálnější a sil už moc není. Přesto si říkám, že to nemůže být nahoru daleko. Vstupuji do úzkého žlabu který směřuje strmě vzhůru. Co teď? Tohle je asi brutálně lavinový úsek. Dolu je to už pěkný kousek. Zkusím ještě kousek vylézt vzhůru a uvidí se.
Sklon je čím dál pekelnější do toho praží slunce a z hora na mě padají úlomky ledové tříště co opadávají ze skal. Vytahují cepín a na mačkách čím dál častěji používám přední hroty. Občas se bořím po pas do sněhu. Pozoruji tu obrovskou propast pode mnou.
Přede mnou se objevuje skalní blok. Přelézt by nemuselo být tak obtížné, ale jeho zdolání v případě návratu dolu by byl pěkný oříšek. Ono i samotný sestup žlabem dolu… Stopy jsou už několik dnu staré, ale pokud se nevraceli přesně ve svých stopách zdá se, že se nahoře dá pokračovat dále.
Procházím si jednou krizi za druhou. Fyzicky jsem úplně na dně a vrchol stále v nedohlednu. Postupuji už dost pomalu a sklon ne a ne polevit. Slunce se začíná také blížit nad hřeben. Začínám uvažovat co budu dělat… Zavolat si nahoře 18300 že to neslezu ? Představuji si, že mě nahoře čeká travnatý chodníček po kterým si v pohodičce dojdu na chatu Pod Soliskem. Čím víc se blížím k vrcholu je mi jasné že tudy nelezli nějací turisti, ale spíš horolezci. Zdá se, že se cestě stejnou cestou asi nevyhnu. Pokud se to se mnou celé neutrhne, bude to sestup na několik hodin… Docházím kousíček pod vrchol. Jak zjišťuji tak na špatný. Jsem nejspíš na Štrbském Solisku.
Všude jen skály… Žádná odměna mě tady rozhodně nečeká. Mobilizuji poslední síly a vkládám naděje do jednoho žlabu, kterým se dalo snad bezpečněji sestoupit. Jen chci mít jistotu, že vede až dolů… Vidím stopy po kterých jdu, že tamtudy také pokračovali. Rozhoduji se je následovat. Nikam nespěchám a snažím se jistit cepínem. Konečně, se zdá, že mám nejhorší za sebou. Pode mnou vidím Predné Solisko a v dálce i chatu Pod Soliskem. Vidím, že bych musel překonat další výškové převýšení a tak raději sestupuji přímo dolu do Furkotské doliny Sestup zde není tak prudký jako v tom žlabu, kterým jsem se drápal vzhůru.
Dole jsem právě v čas. Slunce mizí za Sedielkovou kopou a vše se halí do stínu. Dále už se pokračuje jen nízkou klečí, která je zapadaná sněhem a tak přijdou sněžnice jen vhod. Cesta se zdá nekonečná. Na rozcestník pod Furkotskou dolinou docházím už za šera. Odtud je to ještě 30 minut, ale už po široké lesní cestě. Na Štrbské pleso doházím už za tmy. Kromě osvícení všech těch hotelu a apartmánu je zde dost pusto. Neřekl bych, že tam mají ubytováno moc turistu…
Žádné komentáře:
Okomentovat