2010.12.21 Vysoké Tatry - Vyšná Priehyba

Pod dlouhé době vypadala předpověď počasí alespoň trochu slušně, tak proč toho nevyužít. Dlouho váhám kam vyrazit. Je mi jasné že všude bude spousta sněhu a na skalách led. Vlastně ještě ani cestou nevím kam pojedu. Do užšího výběru se dostává Baranec a už jednou nepokořený Kriváň. Z přemýšlení mě vytrhne, až sjezd na Štrbu. Sakra jsem to o pěkný kus přejel. Jet vrchem pod Štrbským plesem se mi moc nechce a tak raději volím cestu zpět po dálnici. Krásný pohled na svítání nad Tatrami mi tu zajížďku vynahradí. Je krásná viditelnost. Na obloze jen sem tam mráček, přes které se dere slunce. V Pribylině uvidím v plné kráse tyčící se Kriváň a je o cíli výletu rozhodnuto.(pokračování)

Opravdu trochu hodně sněhu na výšlap bez sněžnic

Výhled na Západní Tatry 

FOTOGALERIE


Přemýšlím kam zaparkuji. Všude jen haldy sněhu. Ještě, že mám v kufru lopatu. Budu si asi muset místo někde vyházet. Z minula už vím, že nejlepší výchozí bod je na Třech studničkách přímo u hájovny. K ní je vjezd zakázán, ale před ni je u cesty naskládaná čerstvá halda dřeva. Využívám prohrnutého místa a parkuji na kraji. Zatím co se chystám na tůru projíždí okolo mě lesní stráž a ač na mě kouká tak nemá žádné námitky ohledně mého parkování a tak je to v suchu a muže se vyrazit.
Po chvíli už jsem na zelené a míjím ceduli s nápisem o sezonní uzávěře. Tak nízko jsem ji nečekal. Přesto tudy také někdo šel, ale na rozdíl ode mne měl sněžnice. Momentálně mu je ani nezávidím. Je zde jen po kotníky sněhu a cesta rychle ubíhá. Za chvíli mě už opouští červená značka a s ní i stopy sněžnic. Přesto jde vidět, že tudy někdo šel/jel ? Je zde vidět zasněžený chodník, kde je o poznaní méně sněhu než okolo.
Stoupání nabírá na intenzitě a odměnou je mi čím dál více odkrývající se výhledy na Nízké Tatry. V ranním svítání na mne vykukuje vysílač na Králové hole.
Začíná přibývat sněhu, ale zatím je ho stále nějakých přijatelných 30 cm. Míjím odbočku k partyzánskému bunkru, ale cesta k němu není prošlapaná a značení taky nikde v dohlednu, a tak pokračuji dále. Po levici začínají vykukovat Zapadaní Tatry, ale to se už chodník stačí doprava. Nasleduji krátký úsek lesem, kde si odpočinu od sněhu, aby na mne mohlo udeřit v plné síle.
 Po opuštění lesa vede chodník díky silné erozi místy i metr v terénu, který je teď skoro celý zakoukaný sněhem. Ze začátku to beru jako zábavu se tím množstvím sněhu brodit, ale s ubývajícíma silami je to čím dál více nepříjemné. Celkem svižný postup vzhůru se radikálně zpomaluje a bojuji o každý metr v před. Stále, ale doufám ve zvrat. Přeci jen nahoře už chodník vedl traverzem, krytým v kleči a tak ten sníh bude naváty jen zde. Opak je pravdou. Kleč je celá zavátá stejně jako chodník. K tomu sníh není tvořen jednou vrstvou, ale deskami (byl 3 stupeň lavinového nebezpečí) Každý krok v před je boj. Po došlápnutí se bořím do 50 cm kde je ledová deska, která mě ale neudrží a po přenesení váhy na jedno nohu se bořím ještě hlouběji. Místy zapadám až po pas do sněhu a musím se prokopávat z těch to sněžných pastí ven. Když je nejhůř plazím se po kolenou... Co bych teď dal za sněžnice.
Vidina dobytí se vytrácí stejně jako přede mnou mizí špice Kriváně v mlze. No ještě, že tak. Nemusí mě mrzet, že opět zůstane nepokořen. Já se vrátím v lepším počasí a užiji si krásné vrcholové výhledy. Cíl je teď dostat se alespoň na Malý Kriváň což bude v těchto podmínkách, bez sněžnic asi maximum. Když už na mne konečně začnou vykukovat kameny a namrzlý sníh nasleduji za chvíli zase hluboká zavěj, která můj optimismus zchladí stejně jako ledový vítr. Ten nabírá na intenzitě což v kombinaci se sluncem schovaným za mraky není dobrá volba na výlet v horách. Tady už pěkně mrzne. Rukavice mám během chvíle jako kostku ledu.
Mám za sebou víc jak čtyři a půl hodiny brodění se sněhem. Nejvyšší čas myslet na cestu zpět.
Zkouším jít po hraně Vyšné Priehyby, kde se zdá že je méně sněhu. Jen sil na případné bloudění a lezení po skalách není na zbyt a raději se brzy odklání dolů do bezpečí, kde mohu sledovat své stopy. Několikrát letím malém po hlavě dolu, když se mi nohy zaboří hluboko do sněhu a tělo pokračuje v cestě dál.
Dolů to jde o poznání lépe a vděčím za to nejspíš hlavně mým novým botám. Vysoké vojenské kandy se jen tak nevyzuji a tak se mohu sněhem válet jak chci. Cesta dolů trvá snad jen třetinu času a tak bez problému ještě za světla docházím k autu. Za světla, ale na obloze je už pěkně šedo. Celé vrcholky Tater jsou přikryté mlhou a dokonce začíná mírně sněžit. Což je docela kontrast, protože okolo Liptovského Mikuláše dále svítí slunce.
Doma teprve zjišťuji jak dostaly nové boty pěkně zabrat, a že utržily i jeden ošklivý šrám :-(